Jsem sama už roky, co manžel zemřel, nezbyl mi nikdo z rodiny, děti jsme neměli. Ale nebojte se, já sama nejsem! Mám spoustu přátel a neustále se ráda seznamuji s novými lidmi. V důchodu jsem už pátým rokem, a tak vytížená jsem nikdy nebyla. Ale teď, stejně jako ostatním, i mně vtrhl coronavirus do života jako blesk.
První dny jsem jen nevěřícně seděla u televize, hltala každou zprávu a novinku a cítila, jak ve mně bobtná strach. Sama sebe považuji za optimistku, ale opravdu jsem se bála třeba jen vyvětrat, natož vyjít ven! S nejbližšími kamarády jsem si denně telefonovala a jen se utvrzovala, že situace je vážná. Všichni jsme se navzájem podporovali v našem strachu. Jak jsme byli hloupí! Nákup mi donášeli dobrovolníci v maskách a rukavicích, nechali ho za dveřmi, ale já se bála i balíčku těstovin. Tohle trvalo asi týden. Mně to ale připadalo jako věčnost! Občas jsem si říkala, že by snad i smrt byla vykoupením, že tato věčná samota a strach se nedají vydržet!
Asi vás zajímá, co to změnilo.
Bylo nedělní odpoledne, venku bylo krásně. Já seděla u televize, už ani nevím, co dávali. V tom někdo zvoní. Se strachem jsem šla ke dveřím a kukátkem jsem viděla sousedovic děti. Jejich otce znám už od narození a ty dva špunty občas hlídám, jsem jejich adoptivní babička. Stáli tam a volali, že se jim stýská a jestli bych nechtěla jít na hřiště, když je venku tak krásně. Říkali, že chápou, že mám strach, ale že jsou zdraví, vezmou si roušky a budou se držet ode mě trochu dál. Já jim tvrdila, že chci zabránit, aby se ony nakazili ode mě. Hned mi oponovali, že jsou silní a že je jen tak něco nedostane.
Během toho krátkého rozhovoru jsem si uvědomila, že vlastně nevím, čeho se bojím. Ti kluci mě během okamžiku zbavili veškerých argumentů. A to umí sotva psát. Najednou jsem si připadala strašně hloupá, jak jsem mohla mít takový strach. Vždyť život je krásný a já zdravá, jen prostě už s pár křížky na čele.
Vzala jsem si kabát a roušku a po týdnu se vydala ven. Kluci si drželi patřičný odstup, ale já jim řekla, ať nejsou bláhoví. Krátká procházka okolo domu, zastavení u houpačky a pak zpátky k mamince. Těch pár minut venku s dětmi mně ukázalo nový svět! Člověk musí brát na zřetel riziko, ale nesmí propadat panice. Ten den jsem už televizi nezapnula, naopak jsem sáhla po knize a oprášila pletení. A při dalším telefonátu s přáteli jsem jim vysvětlila, že strach je mocný pán, ale život je jen náš a záleží na nás, jak s ním naložíme. Myslím, že i jim to trochu změnilo pohled na současnou situaci.
Paní Květa, Olomouc