Žijeme na malé vesnici, jsme manželé přes šedesát let. Je to vůbec možné? S manželem jsme si prošli ledačím a víme, že život není lehký. Ale i nás zaskočilo, co se děje poslední týdny a měsíce. Izolace na vesnici není taková, jako ve městě. Tam lidé sedí doma, nakupují ve velkých obchodech a ulice jsou liduprázdné.
Bydlíme na okraji vsi, okolo domu máme velkou zahradu. Příchod jara a hezkého počasí nás s manželem, jako každý rok, vyhnalo do sadu a k záhonům. Příroda nečeká! Nakupujeme v malém obchodě, je to takové centrum, kde se všichni setkávají. Ale teď ne, v prodejně musí být pouze jeden zákazník a prodavačka. Vše balené a mé peníze v prodavačce snad budí i odpor. Neplatím kartou, neumím to. Brzy nebyla mouka a řada surovin jen na objednání. S manželem jsme díky tomu zavzpomínali na dětství.
Jednoho dne jsme v poštovní schránce našli lístek s výzvou, že pokud chceme něco nakoupit, stačí to napsat na lístek a dát ho do schránky k našim sousedům. Jednou týdně nám udělali nákup ve městě. Já jim za to vždycky napekla koláče nebo dala králíka ? Postupně s výměnou nákupů se měnily i recepty, látkové roušky nebo knihy. Tento výměnný obchod s přebytky poté probíhal i s dalšími sousedy.
Řekla bych, že tato krize spojila naši ulici a snad i vesnici. Je tu řada nových a mladých rodin, které zde tráví jen večery nebo víkendy, protože pracují ve městě. Tím, že zůstali doma, zde museli žít a my se najednou touto cestou začali poznávat. Vím, kdo má rád štrůdl nebo jahodovou marmeládu, kdo má rád jaké knihy, kdo má jaké koníčky… A všichni se hezky poznáváme ?Manželé Novotní, Středočeský kraj