Už 5 let jsem vdovec, co žena zemřela stará se o mne dcera. Pomáhá mi s domácností i k lékaři mě vozí. Jednou týdně přijde i s vnoučaty. Zvyknul jsem si na tu společnost, bral jsem to, jako samozřejmost.
Když vypukla tato koronavirová krize, nevěřil jsem vlastním očím. Opravdu se tohle děje, není to jen zlý sen? Nebyl! Během jednoho dne, jsem se stal vězněm ve vlastním bytě. Byl jsem sám, tak jako mnoho starých lidí. Nemohl jsem ani ven, protože dcera a její rodina museli do karantény. Neměl mi kdo pomoci. Nikdo o mě nevěděl. Nákup mi dcera posílala donáškou, denně mi volala. Ale člověk je tvor společenský! Tolik mi chyběli.
Po čtyřech dnech, co jsem nevytáhl paty z bytu, protože jsem neměl roušku a bez ní jsem nemohl nikam. V noci, když jsem šel vynést odpadky, abych nikoho nepotkal. Jsem zjistil, že na klice mám pověšenou látkovou roušku. Konečně mohu ven! Svoboda!
Druhý den jsem spokojeně, s rouškou vyrazil do trafiky pro noviny. Cestou jsem narazil na sousedku, a vidím, že má stejnou roušku jako já. Její úsměv jsem neviděl, ale hřál nás oba. Pak mi pověděla, že šila roušky pro rodinu a vzpomněla si na mě. Že mě dlouho neviděla a nevěděla, jestli nějakou mám. Tak mi ji věnovala. Nebyla to poslední laskavost, co mi projevila.
Pan Pavel, Praha 6